admin

Zbytky skalního hrádku na pískovcovém bloku, asi 1 kilometr od Vysoké Lípy a 8 kilometrů severozápadně od České Kamenice. Skalní hrádek Šaunštejn vznikl někdy v polovině 14. století při trase České stezky (nebo též České silnice) na odbočce do Hřenska a k Labi. Patřil rodů Berků a později Vartemberků. V roce 1444 byl dobyt, pustl a stal se útočištěm loupežnických band, zběhů a dobrodruhů. Začalo se mu proto říkat Loupežnický hrádek. Původně měl hrad strážní funkci a signálním ohněm dával vědět nebezpečí či ohrožení a také obchodní výpravy jedoucí z České stezky na sousední skalní hrad Falkenštejn.

Plošina hradní skály je rozdělena do několika bloků se strmými stěnami. Přístup k zbytkům hrádku je zabezpečen pomocí systému železných žebříků, mostků a zábradlí. V terénu patrný prostor bývalé stáje nebo místnosti pro stráž a vytesaná prohlubeň pro uskladnění obilí. Ve skále je vytesán monogram J. J. H. s letopočtem 1760. Patrné je také vyhloubení podvalí pro hradní věž a cisterna na dešťovou vodu. Odměnou za krkolomnou stezku po žebříkách, schodech, můstcích a skalních průrvách bude nádherný rozhled do kraje. Vydejte se za kouzelným hradem Šaunštejn.

Oblý vrch nad východním okraji Růžové (405 m n. m.) byl v minulosti odlesněn pastvou dobytka (z této skutečnosti vychází název, zavedený po roce 1945). Daleké výhledy, které poskytoval, umožnily jeho využití k ostraze celého kraje. Naposledy zde strážní službu konali rakouští vojáci v zimě 1806–1807.

Na Pastevním vrchu již od roku 1809 stávala boží muka s bytelným podstavcem, vybudovaná Johanem Christophem Schubertem, ke kterým o svátku Božího těla mířila procesí věřících. Později byl Pastevní vrch využíván i k ostraze kraje. Svědčí o tom i jeho německý název – Hutberg, neboli Strážní vrch.

Boží muka s podstavcem na svém místě ještě stojí, avšak dnes k nim směřují především turisté. V rámci naučné stezky Růžová je zde umístěna jednoduchá dřevěná rozhledna, ale výhled je pěkný i bez ní. Z nezalesněné plochy na Pastevním vrchu spatříte Děčínské stěny, České středohoří s Milešovkou, Lužické hory i Saské Švýcarsko – uvidíte Děčínský Sněžník (stolovou horu s rozhlednou), Jedlovou, Studený vrch, Růžák, Pravčickou bránu s celým masivem pískovcových stěn, dohlédnete do německého Saska na stolové hory Lilienstein, Papstein a Kaiserkrone. Uvidíte okolní vesnice Janov, Jetřichovice nebo Vysokou Lípu.

Pro lepší orientaci je zde nainstalována informační tabule, na které jsou vyobrazeny jednotlivé vrcholy s uvedením názvů. Kromě přírodních krás můžete zahlédnout také pasoucí se ovce, lamy a koně.

Janovská vyhlídka se nachází nad Hřenskem, jen kousek od silnice. Můžete se z ní pokochat opravdu pěknými výhledy, mezi nimiž nechybí zajímavé přírodní scenérie ani hezký pohled na Hřensko. Upravené odpočinkové a vyhlídkové místo s půvabným kamenným zábradlím, kamennými lavicemi a poničeným pomníkem obětem I. světové války.

Janovské vyhlídce dojdete po zelené značce ze středu obce. Z vyhlídky jsou pěkné pohledy na Hřensko a řeku Kamenici, která tudy protéká.

Stupňovitá terasa, se sallou terenou (v podobě umělé jeskyně) s vysokou arkádou a s erbovním znakem Clary-Aldringen, umístěná na vysoké pískovcové skále, trčí do výšky 160 metrů nad Labem. Poblíž byl zbudován šlechtický letohrádek. Vyhlídka je vystavena v počátečním romantickém období turistiky na počátku 18.století. Vyhlídku Belveder nechal postavit František Karel Clary-Aldringen. Nejdříve sloužila jako místo pro koncerty, kde se bavila šlechta a její hosté, kteří sem přijížděli kočárovou cestou alejí z Bynovce, kde bylo panství a zámek rodu Clary-Aldringen. V roce 1791 vyhořel zámek v Bynovci a šlechta přestala mít o vyhlídku zájem. Zato však vzrůstal zájem o vyhlídku ze strany turistů. V roce 1841 byla postavena skromná dřevění hospoda, která byla v letech 1888 – 1889 nahrazena kamennou budovou, dnes Hotel Belveder, která turistům slouží až do současnosti.

Z vyhlídkové skalní terasy je výhled na unikátní Labský kaňon, který je kandidátem na zápis do UNESCO. Dále uvidíte Dolní Žleb, severní Německo, stolové hory Zirkelstein a Kaiserkrone, sklaní hřbet Schrammsteine a Grosse Winterberg. Nejkrásnější je zde letní západ slunce. Další výhledy jsou od hotelové terasy, kde si můžete dát šálek kávy či malé občerstvení.

Vyhlídka Belveder je přístupná z Labské Stráně po červené turistické značce. Pěkná je také turistická cesta vedoucí po bývalé kočárové cestě z Děčína a po cestě od Hřenska.

CHKO Labské pískovce je tvořena řadou soutěsek a kaňonů, které jsou obklopené věžemi a masivy místy tvořícími skalní města. Vznikla v roce 1972 na ploše 324 km² s cílem ochrany pískovcové krajiny, rozsáhlých přirozených lesů i kulturních památek, zejména lidové architektury.

Jsou zde jedinečné rozsáhlé lesy i poměrně relativní klid. To umožňuje výskyt nejrůznějších druhů zvěře – jelenů, srnců, běžné jsou také lišky a kuny, značně rozšířena je černá zvěř. Byl zde vysazen i kamzík, který se tu dosud vyskytuje a opět se objevil rys.

Oblast tvoří z největší části křídové druhohorní sedimenty. Pozdější sopečná činnost rozlámala až 1 km mocnou pískovcovou desku soustavou zlomů, po další milióny let byla tvářnost krajiny modelována nejrůznějšími erozivními silami. K základním tvarům území patří údolí tvaru soutěsek a kaňonů, obklopené věžemi a masivy místy tvořícími skalní města – kaňon Labe mezi Děčínem a Hřenskem představuje jedinečný přírodní útvar. Nejkrásnější pohled na kaňon řeky Labe se turistům otevírá z vyhlídkové plošiny Belveder na Labské stráni.

Nejvyšší horou Labských pískovců je Vysoký Sněžník (726 m.n.m.). Nejnižším místem je pak údolí Labe v Hřensku (115 m.n.m.). Světoznámá je Pravčická brána, přírodní skalní most klenoucí se ve výšce 16 metrů nad zemí.

Romantický Dolský mlýn naleznete na soutoku řeky Kamenice a Jetřichovické Bělé, přibližně 1,5 km od obce Kamenická Stráň a 3 km od obce Jetřichovice v národním parku České Švýcarsko. Zřícenina původního trojkolového mlýna a pily pochází z roku 1515. Obilí a další suroviny si sem přicházeli umlít hospodáři z okolních vsí. Mlýn měl původně tři mlýnská kola, z nichž jedno pohánělo pilu a zbývající dvě mlecí zařízení. Dolský mlýn patřil od roku 1584 k benešovskému panství a později od roku 1653 pod Bynovec. V roce 1696 si mlýn koupil od vrchnosti Jan Kryštof Pohl. Během let 1696 až do roku 1910 vlastnil tedy mlýn rod Pohlů. Původní budova jimi byla během let několikrát přestavována. Barokní podobu získal od roku 1727. Plně se mlelo až do roku 1814. Později se po říčce Kamenici plavilo dřevo, a tím se činnost mlýna omezovala – nemohla být do mlýna naháněna voda. Tehdejší majitelé se však mlynáři pokusili vynahradit ztrátu a poskytli mu povolení k výrobě piva a pálenky. Pálila se zde tedy kořalka a vařilo pivo.

Po roce 1881 zahájila provoz plavby na lodičkách Srbsko-kamenická soutěska, ležící mezi Dolským mlýnem a Srbskou Kamenicí. Mlýn se rázem stal velmi oblíbeným místem, sloužil jako výletní restaurace. Tady se kříží turistické trasy a směrem po proudu narazíte na malý můstek z počátku 20. století. Jedná se o první stavbu ze železobetonu na území bývalého Rakouska-Uherska. Po skončení druhé světové války byl Dolský mlýn opuštěný a začal chátrat. Dnes jsou k vidění jen zbytky obvodových zdí. Z původní stavby zůstalo dochováno pouze torzo obvodových zdí. V roce 2007 byl Dolský mlýn vyhlášen kulturní památkou.

I filmařům se Dolský mlýn zdá mimořádným! Líbí se vám Pyšná princezna od režiséra Bořivoje Zemana? Díky této filmové pohádce z roku 1952 se Dolský mlýn proslavil. Ve filmu ho navíc můžete vidět i s náhonem, v záběru na celé stavení a plně funkční. Další filmovou příležitost dostal mlýn v roce 2008, kdy zde natáčel režisér Miloslav Šmídmajer pohádku s názvem Peklo s princeznou.

Duch mlynářova syna

Prý někdy v 16. století vyrazil syn mlynáře do světa. Během svých cest zbohatnul a vrátil se domů. Jelikož byl mladý muž po cestách k nepoznání, ubytoval se ve mlýně u svých rodičů jako neznámý pocestný s tím, že ráno, za světla, své rodiče příjemně překvapí svým návratem. Mlynář se svou manželkou zmerčili, že jejich host je bohatý a rozhodli se ho v noci zabít a okrást. Až ráno zjistili, že nevědomky zavraždili vlastního syna. Se svým činem se nedokázali smířit. Mlynář i mlynářka ještě téhož dne ukončili svůj život. Povídá se, že v okolí mlýna se projevují nevysvětlitelné úkazy a zjevují se záhadné bytosti. Především v noci se tady prý ozývají záhadné zvuky a zjevuje se silueta postavy.

 

Dříve nazývaná Tichá nebo Dolní, skalnatý kaňon řeky Kamenice. Její stěny tvoří strmé, často kolmé skalní stěny, vystupující nad úroveň hladiny do výšky 50 až 150 metrů. V úseku, kde skály spadají přímo do vody, nahrazuje cestu plavba na člunech. Samotná cesta k soutěskám je velmi poutavá, projdete se podél řeky skalami, skalními tunely a přes lávky samotné řeky až k startovacím bodům jízdy na pramicích. Délka Edmundovy (Tiché) Soutěsky měří 960 metrů a Divoká Soutěska 450 metrů.

Edmundova soutěska patří k nejcennějším a nejzajímavějším částem Českého Švýcarska. Je pojmenovaná po knížeti Edmundu Clary-Aldringenovi. Část rokle je přístupná pouze jízdou na pramicích.

Divoká soutěska je působivá přírodní partie úzké soutěsky řeky Kamenice, částečně přístupná jen převozem na pramicích. Flóra i fauna je obdobná jako v Edmundově soutěsce.

V roce 1890 byla slavnostně otevřena Tichá neboli Edmundova soutěska a restaurace v soutěskách. Provoz obstarávalo pět lodiček, převozníci v námořnických stejnokrojích poháněli a kormidlovali plavidla bidlem, což zůstalo dodnes. Divoká soutěska se svého otevření a první plavby dočkala o osm let později v r. 1898.

Největší přirozená skalní brána na našem kontinentu, národní přírodní památka. Je považována za nejkrásnější přírodní útvar Českého Švýcarska a tvoří symbol celé oblasti.

Read More